Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ľudia starnú a s pribúdajúcim vekom sa im postupne mení vkus. Gitarista THE HAUNTED Anders Björler v roku 2006 v rozhovore pre český Spark povedal, že metal už prakticky nepočúva. „Predal som svoju obrovskú zbierku metalových albumov, nechal som si len kompletku SLAYER,“ nechal sa vtedy počuť.
Zdá sa, že práve rok 2006 bol pre dovtedy rýdzo neo-thrash metalovú kapelu zlomový. Od experimentálneho albumu „The Dead Eye“ sa THE HAUNTED snažia čo najnenápadnejšie odplávať od metalu.
Novinka „Unseen“ sa tak trochu spreneveruje svojmu názvu a v globále nič nevídané neprináša. Z pohľadu skupiny tu však zmena je, a ak by sme chceli škatuľkovať, zaslúžili by si Švédi po prvýkrát po šiestich albumoch nálepku alternative metal/rock.
„Never Again“ síce začína v znamení thrashového uragánu, na aký sme boli zvyknutí pri „rEVOLVEr“, ale uvoľnenejší refrén a zbytok skladby dáva zelenú novým vplyvom, ktoré u THE HAUNTED vystrkovali rožky už na „The Dead Eye“. Pomalšie tempá, zadumanejšie riffy, vyhrávková basgitara a hlavne hlas Petra Dolvinga, ktorý za celý album viac spieva ako reve, sa zaslúžili o celkový zvuk albumu.
Druhou zložkou sú skladby samotné, ktorých štruktúra je viac popovejšia a uvoľnenejšia. Nečudoval by som sa, ak by taká „Dissapear“ zvalcovala nejednu rockovú hitparádu. Ľudia striktne obdivujúci štýl z opusu magnum „The Haunted Made Me Do It“ budú zrejme sklamaní, „open-minded“ poslucháči si zgustnú na melodických a pestrých piesňach.
Súčasní THE HAUNTED kladú viac dôraz na celkové vyznenie skladieb ako na jednotlivé riffy. Okrem spomínanej hitovky „Dissapear“ na albume zaujmú melodickými refrénmi korunované „Motionless“, „Unseen“ alebo na pomery kapely až priveľmi bezstarostne pôsobiaca „All Ends Well“. Klipovku „Trenches“ z minulého albumu pripomenie podobne podmanivo chorobná „Them“, prípadne bonusová „Attention“. Problémom nahrávky je kolísavá úroveň skladieb a to, že záver albumu vyznieva akosi dostratena.
„Unseen“ je veľmi dobrý album. Chýba mu však to nepopísateľné napätie starších nahrávok skupiny okolo bratov Björlerovcov, ktorí by mohli robiť reklamu na klonovanie. Kým debut „The Haunted“ vám držal pištoľ pri hlave, „The Haunted Made Me Do It“ tú pištoľ donútil držať vás. A tu to máme. „Unseen“ ponúka silné kusy, ale ako celok často len tak prepláva okolo.
THE HAUNTED zrejú ako víno a opäť sa posunuli o kus vpred. Veľmi dobre vedia, že v dnešnej dobe si starý thrashový hobling môžu dovoliť akurát tak SLAYER.
Síce nie najlepší, ale mimoriadne zaujímavý album od týchto Švédov.
1. Never Better
2. No Ghost
3. Catch 22
4. Disappear
5. Motionless
6. Unseen
7. The Skull
8. Ocean Park
9. The City
10. Them
11. All Ends Well
12. Done
13. Attention (bonus)
14. The Reflection (live) (bonus)
15. The Fallout (live) (bonus)
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.