Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ľudia starnú a s pribúdajúcim vekom sa im postupne mení vkus. Gitarista THE HAUNTED Anders Björler v roku 2006 v rozhovore pre český Spark povedal, že metal už prakticky nepočúva. „Predal som svoju obrovskú zbierku metalových albumov, nechal som si len kompletku SLAYER,“ nechal sa vtedy počuť.
Zdá sa, že práve rok 2006 bol pre dovtedy rýdzo neo-thrash metalovú kapelu zlomový. Od experimentálneho albumu „The Dead Eye“ sa THE HAUNTED snažia čo najnenápadnejšie odplávať od metalu.
Novinka „Unseen“ sa tak trochu spreneveruje svojmu názvu a v globále nič nevídané neprináša. Z pohľadu skupiny tu však zmena je, a ak by sme chceli škatuľkovať, zaslúžili by si Švédi po prvýkrát po šiestich albumoch nálepku alternative metal/rock.
„Never Again“ síce začína v znamení thrashového uragánu, na aký sme boli zvyknutí pri „rEVOLVEr“, ale uvoľnenejší refrén a zbytok skladby dáva zelenú novým vplyvom, ktoré u THE HAUNTED vystrkovali rožky už na „The Dead Eye“. Pomalšie tempá, zadumanejšie riffy, vyhrávková basgitara a hlavne hlas Petra Dolvinga, ktorý za celý album viac spieva ako reve, sa zaslúžili o celkový zvuk albumu.
Druhou zložkou sú skladby samotné, ktorých štruktúra je viac popovejšia a uvoľnenejšia. Nečudoval by som sa, ak by taká „Dissapear“ zvalcovala nejednu rockovú hitparádu. Ľudia striktne obdivujúci štýl z opusu magnum „The Haunted Made Me Do It“ budú zrejme sklamaní, „open-minded“ poslucháči si zgustnú na melodických a pestrých piesňach.
Súčasní THE HAUNTED kladú viac dôraz na celkové vyznenie skladieb ako na jednotlivé riffy. Okrem spomínanej hitovky „Dissapear“ na albume zaujmú melodickými refrénmi korunované „Motionless“, „Unseen“ alebo na pomery kapely až priveľmi bezstarostne pôsobiaca „All Ends Well“. Klipovku „Trenches“ z minulého albumu pripomenie podobne podmanivo chorobná „Them“, prípadne bonusová „Attention“. Problémom nahrávky je kolísavá úroveň skladieb a to, že záver albumu vyznieva akosi dostratena.
„Unseen“ je veľmi dobrý album. Chýba mu však to nepopísateľné napätie starších nahrávok skupiny okolo bratov Björlerovcov, ktorí by mohli robiť reklamu na klonovanie. Kým debut „The Haunted“ vám držal pištoľ pri hlave, „The Haunted Made Me Do It“ tú pištoľ donútil držať vás. A tu to máme. „Unseen“ ponúka silné kusy, ale ako celok často len tak prepláva okolo.
THE HAUNTED zrejú ako víno a opäť sa posunuli o kus vpred. Veľmi dobre vedia, že v dnešnej dobe si starý thrashový hobling môžu dovoliť akurát tak SLAYER.
Síce nie najlepší, ale mimoriadne zaujímavý album od týchto Švédov.
1. Never Better
2. No Ghost
3. Catch 22
4. Disappear
5. Motionless
6. Unseen
7. The Skull
8. Ocean Park
9. The City
10. Them
11. All Ends Well
12. Done
13. Attention (bonus)
14. The Reflection (live) (bonus)
15. The Fallout (live) (bonus)
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.